Pohádka: O Mechu, který rostl…

Tak to byl jeden Mech, co žil v hlubokém lese. Měkoučký na dotek, zelená kučeravá hlavička vykukovala na úpatí velkého pařezu. Nebyl velký, ani malý, ale cítil se občas trochu osamělý, protože pařez toho moc nenamluvil. Občas se u něj zastavila maličká hnědá žabka. Těch někdy bývá v lese hodně, ale musíte dávat pozor, abyste je nezašlápli, protože se na zemi docela ztrácejí, jak splývají s její barvou.

Žabka poseděla a mech trochu pookřál. Měl rád malou žabku, která mu vyprávěla, co zažila za celý den v lese. Byla plná zážitků, povídala, jak přeskákala pět potoků, proplavala se v příjemně bahnitých loužích na cestě, o tom, jak potkala žabáka – šviháka, který se jí dvořil a další žabí historky.

Mech přemýšlel, co by jí tak řekl o sobě, ale nic ho nenapadalo. Tak řekl jen tiše spíš pro sebe: „Asi usychám.“… Žabka ho neslyšela a odskákala pryč. Nastala dlouhá bezměsíčná noc, hluboká a temná, jaká jen může v hlubokém lese být. Mech odpočíval, ale nespal. Aspoň kdyby tak jedna hvězdička vyšla a potěšila ho… Dlouho vyhlížel k nebi, které bylo sotva vidět za korunami stromů. Nakonec usnul. Ale když se ráno probudil, čekalo jej překvapení. Na jeho zeleném kožíšku ležela ohromná průzračná Krůpěj rosy. „To je asi ta hvězda, po které jsem tak toužil“, rozjásal se Mech a nadšeně povyrost. Krůpěj se lehce zatřásla a rozzářila se ještě víc. Mech ji něžně objal a kolébal ve svém zeleném náručí. Při prvních paprscích slunce to už nevydržel a políbil ji. V tu chvíli však Krůpěj zmizela. Mech se ulekl, ale současně cítil, jak jím Krůpěj jemně proniká až do kořínků vlasů. Byli tak spojeni navždy. Krůpěj a Mech se již nikdy neodloučili. Mech začal růst a růst, posílen vláhou krůpěje se brzy rozléhal po celém lese. Od té doby už nikdy nebyl osamělý. Na jeho polštářcích žili broučci, uléhali žabky, bydlely houby. Všichni mu šeptali své příběhy a tajemství a Mech poslouchal. A když byli unaveni, kolébal je na svých zelených kobercích celou noc.

Přijďte se někdy do lesa podívat, možná jej potkáte.