Čtvrtý týden umělcovy cesty (některý týden se ovšem protáhne na celé dva až tři…) začneme mít pocit zvláštní změny. Nastávají jakési posuny ve vědomí, které sice ještě nejsou nevratné, ale začínají se celkem jasně rýsovat, dokážeme je více popsat a pokud máme čas na něčem pracovat, dostaví se nečekané výsledky na poli kreativity, takže se nám „zdá“, že to asi opravdu funguje. To nastolí v duši klid a pocit smysluplnosti.

Čištění hladiny mysli a „psaní na vodu“

Při psaní ranních stránek opět přicházejí často pocity zbytečnosti. Píšeme je vlastně velmi zřídka a spíše ze setrvačnosti a z jisté věrnosti k přijatému úkolu. Napsala jsem tam jednou: …“Papír a čas, který nemá smysl. Mohla bych teď cvičit, meditovat a zatím tady cosi píšu jen tak. Okopávám záhonek, který bude možná někdy osázen, ale vlastně nevím čím. Je zde však alespoň naděje, že bude připraven“.

Východní mistři užívali spíše přirovnání „čištění hladiny mysli,“ aby se v ní mohlo zračit ono čisté Vědomí… A tak píšu dál ve snaze očistit to, co je překážkou mezi mnou a Tvůrcem. Možná to není zrovna moc přímá metoda, ale je něčím poctivá. Ať tedy probíhá to nesmyslné, leč užitečné „psaní na vodu“…“ Občas totiž vydá svědectví, která ani nechceme slyšet, protože by bylo příliš obtížné s tím něco dělat…

Týden čtecí deprivace

Julie Cameron v umělcově cestě doporučuje alespoň jeden týden tzv. čtecí deprivace, tedy týden, kdy nebudeme nic číst. Lze jen poslouchat hudbu, dělat cokoli, dokonce i psát, ale nikoli číst nebo sledovat televizi. Můžeme opravdu cokoli od úklidu po hlazení kočky a štípání dříví. Myslím ale, že pokud si takový týden dovolíme v klidu a samotě, bude výsledek daleko průraznější. To se mi povedlo o dovolené, kdy jsem strávila týden v malém penzionu v zapadlé vesničce blízko lesů a vod.

Změna prostředí např. na dovolené prohloubí zážitky z týdnu čtecí deprivace. (autor obrazu: Petr Orel)

Knihu jsem si vlastně ani vzít nemohla, protože již tak se můj batoh před cestou nepřiměřeně vzdouval a hrozil, že jej neunesu. Začátky byly těžké, jen při příchodu na ubytovnu na mě ze skříně mrkala televize, ale pohled do lesů a polí byl tak úchvatný, že mně ani nepřipadlo, že bych se měla dívat jinam. Už druhý den začaly vznikat úplně jiné rituály, než doma: pozorování ranní hygieny kachen z okna nebo večerní psaní pro obveselení, ranní meditace v mlhách před východem slunce apod.

Vyprázdnění mysli aneb nebát se čekat – na odpověď

Toto „vyprázdnění“ od rušivých vlivů překvapivě otvírá vnitřní zdroje, o kterých ani netušíme, že ještě někde jsou. Jdete si takhle po lese a najednou máte v hlavě „pohádku o mechu“. Zatím není nějak podrobně strukturovaná, je to spíš taková myšlenka, kterou si vezmete s sebou domů, jako se sbírají houby. Po cestě ji jen tak trochu začistíte a doma se to „uvaří“…, přidá spoustu dalších ingrediencí a motivů, o kterých jste předtím ani neuvažovali a už to začíná žít svým vlastním životem.

Umělec musí být stále připraven, nápady a tvůrčí podněty mohou přijít kdykoli. (autor kresby: Petr Orel)

Další večer nenápadně očekáváte, že NĚCO zase přijde a jen tak ledabyle s tužkou v ruce jste tak trochu „na číhané“. A ono to přijde, možná je to víc rozcuchané, ale nakonec se toho zmocníte znovu. A vznikne stereotyp. Třetí den se už na večer skoro těšíte a navozujete opět ten stav uvolněného očekávání. Není dobré být ve střehu příliš, jak říkají mistři – luk nesmí být ani moc napjatý, ani moc uvolněný, aby dosáhl cíle… Je třeba jen tiše čekat, přijímat /= být na příjmu/, bez očekávání. Nebát se čekat – na odpověď…. To je základ tvorby.

Změny ve vnímání: „konečně doma“…

Po týdnu deprivace nastal i zajímavý posun ve vnímání sama sebe. Můj neklid z posledních týdnů, vyčerpanost a neschopnost rozhodování takřka o čemkoli, zcela zmizel. Jakobych si najednou mohla říct : „Dokážu se rozhodnout o čemkoli tak, abych byla spokojena. To, co dělám je správné a jsem plně schopna si dát to, co potřebuji.“ Toto spojení mezi správností rozhodnutí a současně „nasycením“ mých potřeb mi přineslo nebývalou úlevu a nadhled. Předtím jsem se stále prala s někým, kdo mi našeptával své pochyby a nespokojenost. Jakmile tento hlas ztichl, bylo velmi jednoduché se rozhodovat a jakákoli činnost byla něčím významná a smysluplná. Jakobych měla sama pro sebe větší autoritu… Dokázala jsem si dát plnost, která se projevovala také shovívavostí i laskavostí k sobě i jiným lidem. Byla jsem konečně „zasazena“ ve vlastním domě, který se tak stával mým domovem. To byl také okamžik ztráty závislostí, kdy mizí ten strach „nedostanu to, co potřebuji.“

Úkoly 4. týdne umělcovy cesty

Úkoly tohoto týdne opět „vykopávaly“ staré sny, dětské touhy, ale i poselství, která bychom si napsali jako osmiletí i osmdesátiletí… Je to něco jako nakopnutí, protože vidíme, kolik let uběhlo a jak jsme v něčem stále na místě, nebo spíše klesáme ze svých původních snů a necháme si je brát, neděláme to, co bychom chtěli a dokonce i v mnoha případech mohli.

Uměleckou schůzku jsem si dala s Bohuslavem Martinů v hospůdce, kterou navštěvoval kdysi se svou milovanou žačkou Vítězslavou Kaprálovou na Třech studních. Dala jsem si kávu se šlehačkou, postála u stromu, který jej mohl pamatovat a zazpívala potichu jeho píseň do větví stromů. Odpověděl! Po chvíli se totiž z koruny stromu ozval jasný ptačí hlásek a jásavě zatrylkoval. Tak zřejmě synchronicita zafungovala a já jsem odcházela v letním deštíku po jeho stopách.