Třetí týden Umělcovy cesty nabýváme síly, ale náš růst není vždy přímočarý. Plodná období se střídají se stagnací či krokem zpět. Během tvůrčího ozdravení se stále častěji přihlašují o slovo zvláštní synchronicity. Zároveň se musíme naučit pracovat s kritikou a vyléčit stará zranění, které nám způsobili druzí svojí bezohledností k našemu křehkému vnitřnímu umělci.

Pokud chceme něco realizovat a nechceme jen snít, je třeba využít sílu agrese. Je to síla, která nemusí být negativní a napadající, ale jak říká citace: …“v psychologii se totiž za agresivitu označuje vztah, který vzniká vůči překážce, která nám brání v dosažení cíle či uspokojení potřeby“… (Zdroj)  Takže obecně je to síla, která může v daném kontextu tvořit i bořit, stejně jako nůž. Společenské normy však většinou agresivní projevy netolerují a považují je za nevhodné, takže se usmíváme, předstíráme a nakonec lžeme i sami sobě…

Nabytí pocitu síly

Energie agrese bývá také označována jako „mužská“… Pro realizaci takřka čehokoli a dovedení plánů do stavu realizace, je však nutná pro muže i ženy. Pro ženy však bývá daleko těžší ji vyjádřit, jsou vedeny k poslušnosti, k tomu, aby byly milé, stále usměvavé. Zablokování této energie způsobuje nejen problémy psychické, ale i známé psychosomatické, kdy se neuvědomělé  manifestuje ve fyzickém těle (ať jsou to již žaludeční vředy, revma apod.), často to bývají problémy omezující a blokující pohyb. Objeví-li se tedy ve vašem životě zlost, je to nepříjemný stav, ale je to i výzva k činu a pohybu. Nebraňme se jí a nenechme ji zasunutou na vedlejší kolej. Hledejme a uvědomujme si ji.

Synchronicita a její projevy na cestě umělce

Jev synchronicity byl popsán švýcarským psychologem C. G. Jungem a dal by se stručně shrnout pojmem „nenáhodné náhody“. Celý koncept je samozřejmě daleko složitější a propracovanější, nicméně v umělcově cestě nabývá významu poté, co se adept skutečně závazně „upíše“ svému záměru. Rozhodnutí, hluboké vnitřní přesvědčení a třeba jen začínající, ale reálné kroky, vyvolají odezvu. Začnou se totiž jakoby náhodou objevovat události, věci a lidé, kteří tento záměr podporují. Je to i jakýsi „zákon rezonance“, kde si podobné přitahuje podobné a proces zesiluje. Naše odvaha je tak posílena a odměněna. Všímejme si toho…

Rosteme nerovnoměrně

Na naší cestě je nutné si uvědomit, že růst není vždy rovnoměrný a přímočarý. Někdy to bude krok vpřed, ale někdy budeme stát, nebo dokonce uděláme krok zpět. Jisté týdny budeme stagnovat, jiné budou ve znamení radosti a tvořivého ducha. Do svých ranních stránek jsem jednou napsala: „Každé ráno se musím zase najít, pořád jakoby ztrácím kontinuitu se svým včerejším já…“ Ale právě ranní stránky tuto návaznost jaksi skrytě sledují a vědí o ztrátách, které nastávají každým dnem a snaží se uchovat souvislost našich plánů a úvah.

Kolik samoty na umělcově cestě potřebujeme?

Míra samoty, kterou potřebujeme ke svému znovuobnovení a tvůrčím činům, je zřejmě individuální, ale určitě nezbytná. Je to jako v jisté pohádce, kterou jsem jednou četla, o tulení ženě, která se musela vždy ponořit na nějakou dobu pod hladinu, aby ozdravěla a potom zase mohla žít na souši se svým mužem. Dokud ji okolí chápalo, bylo vše v pořádku. Ponoření do čehokoli hlubokého předpokládá nebát se. Pokud to zkusíme, velmi rychle pochopíme, že takto jsme to měli trochu vždy. Často v našem dětství byl onen skrytý umělec v nás vlastně také sám. Někdy smutně, třeba když stavěl sněhuláka, kterého mu rozbili, ale někdy hluboce šťasten, když se mu podařilo poprvé nakreslit koně podle černobílé fotografie nebo napsat báseň.  Jako děti jsme netrpěli tím stigmatem strachu z osamocení, my jsme prostě byli…

Na osobní umělcově cestě se každý někdy potřebuje ponořit do samoty jako pohádková tulení žena. (Zdroj: Wikipedia.org, autor Baldhur)

Nepleťme si ani nyní samotu a osamělost. Samota, zvláště dobrovolná, je půdou pro náš růst. Jen je třeba mít po ruce materiál a mít plnou studnu, ze které chceme čerpat. (pozn.“plná studna“ je také jedním z úkolů, které máme průběžně plnit). Může nás samozřejmě zpočátku přepadnout pocit neklidu a nepatřičnosti, vždyť to je přece jen jaksi něco sobeckého, pokud je to „jen“ naše potřeba. Lze z toho mít skutečně radost?

Práce s kritikou a zahanbením

Kritika by měla být konstruktivní, což je fráze, která zní hodně racionálně, ale je vlastně směšná při tak ryze subjektivní činnosti, jakou kritika je. Nicméně měla by být minimálně motivující, přestože může vyjádřit jisté záporné stanovisko. Horší situace nastává, pokud je kritika vyjádřena jaksi nepřímo: zarytým mlčením, úsměškem nebo ironickým zvednutím obočí. To jsou spíš rány pod pás, nevyřčené zlo, které otráví více než jasně řečené ne. Taková kritika může opravdu zhasnout náš malý slabě plápolající ohýnek. Nenechme se jí zmást. Často může probíhat i v rodinném prostředí, protože jak se říká: „doma není nikdo prorokem“, natož umělcem… Na to se ještě často nabalují další rodinné hry a pocity viny za možné úspěchy, zvláště v sourozeneckých vztazích nebo pocit dítěte, které přece nemůže dělat to, co ti dospělí… Pocit, který může přetrvávat v podstatě zcela paradoxně i do stáří.

Plnění úkolů a úspěchy týdne

Tento týden proběhla umělecká schůzka na varhanním koncertě v kostele. Kromě krásné hudby a prostředí večerního osvětleného chrámu mě zcela překvapivě zaujaly dřevěné desky starých  kostelních lavic a jejich kresba vytvářená  letokruhy dřeva. Nádherné fantaskní kresby jakoby stínované obrysy zvířat, ptáků v pohybu, podivných tváří… to vše se objevovalo za zvuku varhan na deskách přede mnou.

Tento týden byl plodný i z hlediska úprav bytu. Vytvořila jsem zvláštní papírové útvary z pruhů šedého papíru a na niti pověsila jako netopýry na okno, lehce bizarní, ale úsměvné objekty. Zatím visí… a pohybují se v občasném průvanu. Také květina na stole, lehce fialový vřes s fialovou svíčkou ve stojanu a zelená plastová žabka, můj malý talisman, oživuje plochu.

Také jsem se začala rozmazlovat a nakoupila (prostředky se najednou uvolnily…) spousty oblečení, obuvi, co jsem si nekoupila snad za posledních deset let. Do práce jsem se oblékla zcela nově a připadalo si jako právě vylíhnutý motýl z kukly. Vše jsem kupovala jaksi neosobně, naprosto v klidu a pohodě, spíš intuitivně, než s nějakým záměrem něco kupovat.

Také dalších úkolů jsem se zhostila poměrně dobře, například doplňování vět typu Moje nejoblíbenější hračka byla… nebo Kdyby nebylo tak pozdě, tak bych…Tyto úkoly pomáhaly znovuobjevit sebe sama, zájmy, chutě a touhy z dětství, naše úspěchy, ale i současné nevhodné zvyky a závislosti. Důležité bylo i hledání vlastností, které obdivujeme u jiných lidí a které bychom chtěli získat. Napadly mě zdánlivě protikladné kvality jako třeba sebeovládání x vášnivost (ve smyslu prožívání života) nebo nezávislost x věrnost. Píšu zdánlivě, protože tyto kvality nemusejí být v opozici, ani se nevylučují. Jsou jen tím, čím jsou. Totiž vyjádřením SÍLY, přitakáním životu, projevem rytmu vesmírné tvůrčí Energie a Lásky.

Nakonec jsme si měli dopřát dětskou pochoutku – koupila jsem si pribináček… lakrumáček už nevyrábějí.