Nastává čas prozkoumání zdrojů, ze kterých můžeme čerpat, a omezujících programů v naší mysli, které nám to nedovolují. Sladěním těchto zdánlivě protichůdných tendencí vzniká směs pochybnosti, ale i radosti a důvěry v další směřování. Záleží jen na nás.

Co způsobuje strach z nedostatku a negativní očekávání

Svět není bezpečné místo k životu, svět je jen pro bohaté, ženy chtějí jen bohaté muže, za sex je nutno platit… Obklopuje nás mnoho těchto afirmací, z nichž některé z nich, ať již chceme nebo ne, se natrvalo usadí jako cizopasná houba v naší duši a hlodají. Zdánlivě bolest necítíme, ale potom stačí jen drobná zkušenost, která tuto pseudopravdu bohatě podpoří, dodá jí na grandiózní a univerzální pravdivost, čímž pohltí jakékoli zbytky našeho očekávání dobra a hojnosti. Koledujeme si tak o to, zůstat v roli oběti, někoho, komu není dáno „něco“ mít. A můžeme být zdraví, silní, mladí, oplývat fyzickou krásou, a nic to nebude platné.

Jaká omezení svému tvůrčímu růstu si sami dáváme?

Mediální tlak postupnými kapkami udolá naši původně optimistickou povahu. Kde je problém? Hledáme totiž stále v oblasti „lidských“ zdrojů. Nemyslím teď ten odlidštěný pojem užívaný tak často ve sféře Public Relations, kde jsou lidskými zdroji jednotlivci či pracovní skupiny, určené k podrobné vědecké pitvě za účelem vyšší produktivity, ale celý komplex toho „dobrého“ (peníze, práce, vztahy, auta, domy, cestování), co bychom k životu chtěli a co kromě nás už všichni mají… Takže další optický klam, který způsobuje nejenom bažení po něčem, co ani nepotřebujeme, ale třeba i závist, rozhořčení a komplexy méněcennosti. Upínáme se k něčemu, co je nutno si od světa v potu tváře vydobýt, nebo raději podlehnout skepsi a negativnímu očekávání věcí příštích, pokud máme pocit, že je nám to odepřeno. Toto je model, který se opakuje i v procesu Umělcovy cesty a který nás blokuje v jakýchkoli tvůrčích činech. Naše očekávání potom vytváří uzavřený bludný kruh beznaděje a deprese.

„Moje Království není z tohoto světa“

Je třeba si také konečně uvědomit, že naše nápady, vize a básně nejsou tak zcela „naše“, že jejich Zdroj se nachází daleko za běžným vědomým chápáním. Ale pouze tento Zdroj je nekonečnou studnou, odkud pramení všechna hojnost. Pouze toto vědomí nás vyléčí z pocitů nedostatku, nedostatečnosti a další „ne“, kterými jsme zaštítili naše touhy a ustřihli svá křídla. Tento princip se opakuje ve všech oblastech života, v osobním životě, v práci i v umělecké cestě. Dáme-li si omezení, neposkytneme tak Prozřetelnosti možnost přijímat její hojnost.

Kreativity a nápadu se však nelze zmocnit násilím, je třeba být připraven na motiv, který máme v sobě rozeznít. Připravovat se lze různě : hledat svůj výrazový prostředek, nechat si čas na vnímání různých druhů uměleckých děl, uskutečnit uměleckou schůzku, napsat dopis příteli, prostě hledat to místo, kde jsme schopni zaznamenat onen „tep života“… a být jeho jedinečnými nositeli.

„Závislost“ na Zdroji

Pokud někdo řekne „závislost“ , už se nám vybavují negativní představy, od alkoholismu, workholismu, emočních závislostí k narkomanii. Závislost na Zdroji však vykazuje poněkud jiný charakter. Je totiž vysoce pozitivní. Jde však o to, že se ke Zdroji nelze upínat s jakoukoli zištností a úsilím „něco“ získat. Je to spíše partnerství, sounáležitost, očekávání v radostné okamžiku Jeho vnímání, který je již darem sám o sobě. To, že potom přicházejí četná obdarování, je jaksi vedlejším produktem. Je to jen prostředek, na který se neupínáme, ale který samozřejmě s radostí vítáme. Naše závislost na Zdroji se stává koncem závislostí na ostatních zdrojích a paradoxně, jak píše Julia Cameron, je to také „jediná cesta k opravdu důvěrnému vztahu s jinými lidskými bytostmi. Když se osvobodíme od strašlivých obav z opuštěnosti, dokážeme žít spontánněji“…

Past ctnosti

Pokud jsme se dostali již do tohoto týdne Umělcovy cesty, začínáme si uvědomovat silnou potřebu občasné samoty. Tento požadavek se často rozchází s představou sebe sama jako hodné chápající bytosti, která je kdykoli k dispozici svým blízkým, přátelům a známým, která je současně výkonná v práci, udržuje svůj bezvadný zevnějšek apod. Nakonec je ale třeba být tím, kým jste a dovolit si přiznat pravdivost svých potřeb. Náš umělec potřebuje jistou míru tvůrčí samoty. Ctnost a „vyšší“ pohnutky na tom moc nezmění, nakonec vše vyústí v nechuť a vztek.

Někdy je třeba nechat věci být… dokonce nechat nepořádek, pokud přijde chvíle vybízející k napsání básně či namalování obrazu. Je to sobecké, ale ten čas už podruhé nepřijde, nelze si inspiraci dlouho „šetřit.“

Úkoly týdne

Moje Ranní stránky nebyly zas tak časté, ale přinášely zajímavá sdělení. Metoda večerního dotazu a očekávání ranní odpovědi se uskutečňovala spíše prostřednictvím snů, které vždy dosti přesně sdělovaly stav věcí v mém životě. Objevovali se lidé, kteří jakoby již jen svou přítomností vytvářeli otázky, stávali se inspirací, pobídkou zkoumání v různých rovinách jak uměleckých, tak osobních.

Koupený hudební nástroj však setrvává v blahém očekávání, moje hra je spíše uctivým pozdravením jeho existence v bytě, i když do budoucna jsem si našla velmi kreativní a velmi drahou učitelku, takže opět zkoumám, zda si to mohu dovolit… Došlo však k průlomu v oblasti poezie, kde se najednou vyrojilo více exemplářů k mému značnému údivu a touha po psaní se realizovala nejen v aktivní mailové korespondenci… Také se uskutečnily malé umělecké schůzky, sice jakoby tajně: po cestě do práce v trolejbuse jsem si dovolila se s velkou chutí začíst do drobných povídek současného autora, kterého bych dříve odložila, protože mou doménou byla přece odborná literatura…

Úkoly týdne spočívaly také opět v modelování budoucnosti: co by člověk chtěl, kdyby… a tedy uvolňování vědomí v přijímání nových možností. Tato metoda se Julii Cameron zcela nevyhnutelně naplňuje (od kreativních činů až po koupi domu, o kterém snila asi deset let). Já osobně jsem stále velmi zdrženlivá, pokud se týká představy hojnosti v materiální oblasti, spíš mám pocit, že jsem celý život naladěna na to, abych měla to, co opravdu potřebuji, nic víc a nic míň. Zatím to vychází a protože moje zdroje materiální a duševní jsou jaksi ve stálém oběhu, předávané, sdílené, ale i přijímané, myslím, že to dělám dobře a děkuji za to.