Důvěra ve svoji kreativitu je základem tvůrčího ozdravení. Druhý týden Umělcovy cesty se nese ve znamení hledání a nabývání osobní identity. Součástí je také překonávání pochybností a rady, s jakými lidmi by se měl uzdravující se umělec obklopovat a komu se naopak vyhnout.

Nabývání a obrana identity jsou klíčovým motivem 2. týdne Umělcovy cesty

V druhém týdnu jde především o další uzdravování našeho tvůrčího já, které se teprve uvědomuje. Začínají se objevovat opětovně pochybnosti, známé myšlenky typu „stejně je to pořád stejné“, ale současně se může vynořit i velká zlost na to, jak celý život věnujeme svou energii na naplňování projektů někoho jiného a vidíme vše, co jsme si v životě nedali a začínáme tušit proč.

Jde o věci, které nám nemůže dát nikdo jiný, než my sami. Náš strach z osamění nás ale žene do společnosti, nutí nás pouštět televizi, dívat se na bezduché seriály a plýtvat drahocenným časem s lidmi, jejichž přítomnost je v našem životě více než postradatelná. Zde se již začíná objevovat potřeba něco vlastního vytvořit nebo dokonce již radost z toho, že jsme skutečně něco vytvořili. Naše první kroky k cíli jsou často podpořeny jakoby náhodou. Je to však pomocná ruka Tvůrce, která čeká, zda využijeme jejího přispění. Potřebuje ale naši pozornost a bdělost, abychom byli připraveni jí v nitru naslouchat. Začínáme se učit zodpovědnosti k sobě, nezradit se ve svých záměrech a touhách. A hlavně neztratit kontinuitu, protože každý den nás strhává opět do svého stereotypu nudy a skepse.

Objevuji svoji uměleckou identitu: Rozhořčení i spokojenost

Aniž bych četla toto téma – identita, moje ranní stránky byly najednou plny opravdového rozhořčení. Autorka tohoto webu mě totiž požádala, zcela skromně a slušně o jisté zaznamenání mé Cesty při psaní stránek a mých dojmů. To mě však rozčílilo. Zase mám psát kvůli někomu? Zase opakovat svou chybu a účastnit se plánů někoho jiného? Ne! To byla i moje odpověď jasná a nekompromisní. Jde o poctivost k sobě, nelze tvořit a očekávat, že to bude nakonec sledováno. Bylo by to jako ten kreslený vtip, kdy se pod mikroskopem objímají dvě buňky, ale jedna se ohlédne a stydlivě praví: Mám pocit, že se na nás někdo dívá…“

Dříve bych úkoly tohoto druhu zřejmě vítala, ale nyní jsem byla schopna se velmi rozhodně bránit. Po určité době jsem ale svoji razantní defenzívu ukončila, jelikož jsem pochopila, že nejde o to, abych někomu ukazovala své ranní stránky a niterné osobní problémy, ale spíše o sdílení svého náhledu na tuto Cestu, na její možnosti, úskalí a výhody. A práce s textem mi nikdy mnoho problému nedělala, spíše mě baví, takže nakonec, proč ne.

Překonat pochybnosti o svých uměleckých záměrech není jednoduché

Starosti, starosti… přehlušily všechny mé ostatní zájmy a některé se musely řešit co nejrychleji. Po jistém uklidnění se opět vracím a určitý návrat je opět zajímavý. Z mých různých činností, kterým jsem se ráda věnovala byla hra na klavír. Měla jsem vlastně klavír celý život, ale opravdu jsem hrála asi tak od osmi do patnácti let. Potom jen nárazově, třeba o Silvestra nebo když jsem měla náladu pod psa. Poté, co klavír nemám díky stěhování, jsem o něm začala uvažovat. Pořád ale mám pocit, že si to nějak nemohu dovolit. Dávám si různé důvody proč to nejde, proč je to zbytečné, dětinské, proč mě to vlastně nebude bavit, že se neumím sama nic naučit a někam chodit je přece jen pro děti a ne pro dospělé…nakonec jsem skončila u kláves. Ale jak s pořízením? Opět si dávám překážku, aha…tady to asi nepůjde, nějak to technicky nebo finančně asi bude problém (i když vím, že se mohu obrátit na někoho, kdo mi s tím pomůže)…

Malé změny v životě: Tvořivý přístup k mezilidským vztahům

Co se týká uskutečnění nějakých změn, vidím, že jsem schopna poněkud jiného jednání s blízkými lidmi. Stojím jaksi více v sobě a kupodivu to přináší zdravé sebevědomí, které ale ostatní nezraňuje, naopak dává v konfrontační situaci druhému prostor na vyjádření vlastního názoru a mě to neohrožuje. Prostě najednou jsem dokázala vztahové „hry“ řídit tak, aby se situace, byť napjatá, pročistila, přiměřeně vybila a vyrovnala. Považovala jsem to za jakousi „tvůrčí“ změnu a posun, takže úkol byl splněn…

A malá změna v bytě – malý modrý barevný šátek a záclona v kuchyni připomíná kousek nebes na princeznině loži… Potěšilo mě to.

Chvála „přítomného okamžiku“: Naučme se pozorně vnímat, co se děje právě teď

Tento týden ale stejně nebyl příliš plodný, co se týká stránek, ani dalších tvůrčích počinů. V práci bylo hodně fyzické námahy, takže jsem večer podléhala těžké únavě. Myslela jsem na všechny těžce pracující, kteří padají večer únavou a jedinou relaxací už zůstává televize a nezbytné pivo. Ale je možné, že i toto je nutno prožít, aby si člověk vážil okamžiků, kdy má sílu se zabývat něčím jiným.

Stereotyp v práci jsem se ale přece jen snažila „zužitkovat“ a usilovala o onen stav jisté meditativní bezmyšlenkovitosti, která vede k různým stavům, které jsou popisovány třeba jako „stav přítomného okamžiku“ a pokoušela se bděle vnímat onu pozornost samotnou, tedy zaměření na Pozorovatele. Zajímavé je, že práce šla více od ruky a tolik ani neunavovala, jako když jsem ji předtím vykonávala s hlavou plnou myšlenek, nebo spíš jakési myšlenkové vaty.

O víkendu jsem se trochu vrátila k sobě, takže jsem naladila poslech Chopina a Beethovena a opět zaznamenala, jak úžasný dar jsme my lidé v hudbě dostali a dostáváme. Snad i rostliny prý významně reagují na hudbu, zvláště klasickou.

V plnění úkolů Umělcovy cesty narážím na neochotu a nedostatek času

Co se týká plnění úkolů, nebyla jsem příliš aktivní, kresby kruhových výsečí „životního koláče“ mě nějak nemotivovaly, ale přemýšlela jsem o podporujících lidech a musím říci, že i tento týden mě někteří lidé podpořili, dokonce moje matka pochválila moji hru na klavír, že se dobře poslouchá můj příjemně uvolněný úhoz…

Také jsem uvažovala, zda je nutné „mít radost“… a kdy vlastně přichází. Když pominu důvody, kdy nám radost udělá někdo jiný, tak je to vlastně pocit smysluplnosti. Stav, kdy se snažím jít k tomu, co chci, a tedy VĚDĚT, co chci. To skrývá ohromnou radost. Ale vědět, znamená naslouchat – tiše a bděle nechat pracovat intuici, řídit se jí a vytvořit jí prostor k uskutečnění. To je ten cíl a úkol, který je tak jednoduchý a obtížný, ale který je nutno sledovat.