Kniha Umělcova cesta Julie Cameron inspirovala tisíce lidí, kteří se rozhodli překonat své tvůrčí bloky. Naše redaktorka se také rozhodla projít celým dvanáctitýdenním ozdravným procesem popsaným v knize. O zkušenosti ze svojí vlastní „umělcovy cesty“ se s námi pravidelně podělí.

Setkala jsem se s touto knihou víceméně náhodně, ale teprve poté, co ji někdo ke své „cestě“ využil v mém nejbližším okolí, jsem o jejím významu začala hlouběji přemýšlet a zkoušet ji.

1. týden se nesmělý umělec snaží nabýt pocit bezpečí

Zpočátku to vypadá, že nejde o nic převratného, technika jakéhosi deníku, nějaké přídatné úkoly…no to přece nikoho nikam neposune. Ale přesto ta malá drobná pozornost směrovaná našemu vnitřnímu světu dává ihned malé, ale nepřehlédnutelné odpovědi. Právě v té chvíli začne jakási komunikace, která podněcuje další akce, včetně toho, že jste pro sebe jaksi důležitější. Stali jste se tak trochu „svými“ partnery, to neurčité já začalo mít své nároky, požadavky a touhy, mohlo vás začít překvapovat svou razantností odhodlání ať již něco udělat, nebo neudělat.

V souvislosti s tímto uvědoměním můžeme začít pozvolna zkoumat naši kreativitu a přemýšlet, kde se to vlastně zarazilo. V jaké době naše sny narazily na hlavu a byly vystřídány pragmatickým „vždyť na to není čas“ nebo „děti jsou důležitější“ a podobnými představami. Často si vzpomeneme na okamžiky, kdy naše první výtvory byly zahaleny mlčením okolí , a přestože si dodnes vzpomínáme, jak nádherný pocit bylo vymyslet, namalovat, zatančit něco vlastního, tak už jsme zapomněli na stav své mysli a atmosféru, ve které to vznikalo. Čekali jsme možná větší podporu a nadšení okolí, ale pokud to ostatní nebyli schopni sdílet, tak se začalo vytrácet i naše nadšení. Naši rodiče možná měli větší radost, že jsme dokončili gymnázium, vysokou školu apod., než že jsme napsali báseň. Z mnohých tvůrců se tak stali tzv. stínoví umělci, což je typ lidí, kteří se buď uměním obklopují, často jsou přáteli umělců nebo dokonce jejich partnery. Také se z jejich řad rekrutují výtvarní, hudební a jiní kritici, manažeři umělců, tvůrci reklam.

Osobní Umělcova cesta vám může připadat jako plavba do neznáma. (autor obrazu: Petr Orel)

Jak tento problém řešit? Mezi našimi blízkými lidmi nemusí být nutně „někdo, kdo tomu rozumí“, ale stačí jeden, který bude mít upřímnou radost z našeho nového nasazení a částečně ho můžeme i naším nadšením lehce nakazit, takže potom již bude snazší mu o našich, byť zcela nepatrných úspěších, vyprávět. A věřte, že je lepší mít přítele, který má z něčeho radost, nežli přítele, kterého musíte každou chvíli litovat. Vzájemně to vaši energii posílí a to právě potřebujete. Zde vzniká to nadějné podhoubí bezpečí, ten pocit, že jste „v pořádku“ a že to, o co se pokoušíte, bude nakonec dobré pro všechny.

Jak probíhal 1. týden umělcovy cesty?

Pravidelnost je trochu nepravidelná. Ráno je v Americe asi trochu pomalejší, jelikož autorka doporučuje psát stránky skutečně ráno, ale některé dny to prostě nejde. Sice párkrát ani nevadilo malé přivstanutí, příslib kávy a posezení u stolu s tužkou a papírem, raději připraveným, protože každý pohyb ráno navíc je jaksi rozptylující.

Objevily se neobvyklé sny s uměleckou tematikou

Reakcí na první listy ranních stránek byly i zvláštní sny, kdy ke mně přišel bydlet do podnájmu Hemingway a já musela najednou uklidit starý zaprášený pokoj s nábytkem ve viktoriánském stylu, který byl však také vybavený velkou televizí. Nebo další sen o setkání s úžasným současným izraelským skladatelem Jusupovem, jehož dílo jsem onehdy slyšela…

Oblast, která mě ale nejvíce zajímá, není tak zcela uměleckým oborem, nebo spíše je základem a podhoubím pro všechna umělecká odvětví, ale o tom bych se nyní nechtěla rozepisovat. Faktem zůstává, že stagnace, stereotyp a nedostatek energie pokročit dál je společná všem mým snahám, takže asi jsem stále adeptem na tuto Cestu…

A minimální tvůrčí počin? Zahrála jsem si tajně na klávesy (bez vědomí jejich majitele 🙂 ) své dvě skladby, které sice hraji již asi třicet let, ale stejně mě to potěšilo. V podání varhan je každá i minimální skladba od Bacha prostě úžasná…

Přiznat tvůrčí zranění, je trošku horší, snad si vzpomenu na sestru, která řekla, že budu jednou slonům čistit uši… ale to mi zas nepřipadalo tak nezajímavé. Podpora mému tvůrci byla jistě od naší známé, pocházející z Ruska, která si přečetla mé rané básně a řekla něco, co si ani doslovně nepamatuji, ale její slova mi dala nejen odvahu psát dál, ale pocítit, že můj vnitřní umělec je hluboce respektován. Měla jsem radost, že mě někdo chápe a že to, co jsem napsala, má smysl nejen pro mě, že jsem se svou tvorbou stala součástí něčeho většího.

Nad imaginárním životem musím ještě přemýšlet

Imaginární život – čím bych byla kdyby… to je hodně těžké a vlastně to nevím. Ale chtěla jsem dávat radost ze života, z umění, dokázat, aby viděli i ostatní tu nádheru, jako jsem ji tehdy viděla já, ve svých patnácti letech. Takže bych mohla zpívat, malovat, tančit, psát…prostě vše, co by mi to umožnilo. Ale tento týden jsem z toho příliš neuskutečnila.

Jít na procházku s vnitřním umělcem, to snad nebyl problém, stačilo zajít za mou vrbou u řeky a stát, jen tak a radovat se z vlání jejích větví a odlesku mihotající se vody v podvečer na listech. Je to vždy krásný zážitek, vnímat její sílu i objetí, říct jen: „Tak už jsem zase tady.“